Květen 2014

Odlepme oči od telefonů

25. května 2014 v 21:48 | Writt |  Considerations
Já vím, nejdřív to bylo téma týdne, potom video a teď zase moje průpovídky. Ale občas mě nějaká věc tak pobouří, že to musím někde ventilovat... Když to teda udržim v hlavě :D Prostě nepřijde mi normální, když sedím v pátek večer s přáteli v hospodě a všem svítí obličeje, jak mají oči nalepené k telefonům.

Neber slova nadarmo

21. května 2014 v 23:29 | Writt |  Short stories
Konec školního roku je vždycky očekávaná událost. První ročník na gymnáziu byl dost náročný a konečně zbýval jediný den do vytoužených letních prázdnin, o kterých už se ve třídě básní většinou tak od Vánoc. Naše škola pořádá každoročně takzvanou Školní akademii, kde dobrovolníci z řad studentů a profesorů předvádějí svůj talent, a jelikož to byl náš první rok nevěděli jsme, co si máme pod tím představit...

Svět za zrcadlem

20. května 2014 v 21:27 | Writt |  Considerations
Uvažovali jste někdy nad tím, že člověk, na kterého se díváme denně do zrcadla, není jen náš odraz?
Pohyby kopírují ty naše, ale to ještě neznamená, že to musíme být my. Když se podíváme do zrcadla, může se v něm zjevit naše největší obava, nebo náš největší sen...


Ovlivňuje počasí náladu?

17. května 2014 v 20:53 | Writt |  Considerations
Znáte takový ten pocit, když se probudíte do prosluněnýho dne a už jen sluneční paprsky, které se prodírají skrz žaluzie nebo závěsy, vás nabudí natolik, že vstáváte z postele s úsměvem? A co to, když místo slunečních paprsků je venku tma, na obloze mraky a déšť je tak neúprosný, že to on vás vlastně vzbudil svým bušením na okna? Brr... když si to představím, přejíždí mi mráz po zádech. Nebo já si to vlastně představovat nemusím, protože mi stačí se otočit a vidím šedý den, miliardu kapek na okně a obrovské kaluže venku. Jo, prší a mně se nechce nic dělat...



Problém č. 1 - společnost

16. května 2014 v 18:41 | Writt |  Notes
Pod ruce mi přišlo tohle video, který nejen navazuje na předešlý článek, ale je i dost výstižný vzhledem k tomu, jak většina lidí v současnosti funguje. Mrkněte ;)


Když mi bylo pět...

14. května 2014 v 18:31 | Writt |  Considerations
Bylo mi pět a svět byl jednodušší. Neměly jsem telefon, internet a neznaly intriky a faleš. Celé dny jsem trávila se svými přáteli, a kdyby mi někdo řekl, že život není jako pohádka od Disneyho, na kterých jsme všichni viseli den co den před spaním, zastavila bych čas. Současný život nás všech se liší stejně tak od pohádky jako od dob, kdy nám bylo pět. Je toho hodně, nebo možná až moc...
Miluju tě se píše po týdnu chození na Facebook, třináctileté holky chodí s cigaretou po sídlišti a spí s kluky našeho věku a jejich fotky ve spodním prádle visí po celém internetu. Láska, přátelství, loajalita a další z těchto cenných vlastností už neznamenají to, co dříve. Bylo mi pět a miluji tě znamenalo navždy a jen tebe a přátelé byli jako sourozenci. Kde můžeme hledat ten zlom? Kdo ví...
Když jsme byli my mladí, byli jsme každý den venku s kamarády a naší největší starostí bylo, jestli půjdeme ze školy domů po obědě, nebo tam budeme muset spát. Dnes je nejčastějším tématem, kdo co viděl na Facebooku a kdo koho podvedl. Nevadilo nám trávit spoustu času s rodiči, dneska se na rodinný výlet protáčí všem panenky.
Nemůžeme to změnit, nebo ano? Jak?

Pár uplynulých týdnů

13. května 2014 v 16:47 | Writt |  Notes
Probudila jsem se ze snu...
Jednou potkáte člověka, se kterým máte tu vizi, že to bude na dlouho. Je vám krásně a nevadí vám mluvit o věcech, které budou až za delší dobu, protože nevidíte důvod, proč byste neměli být spolu. Ale pak najednou nejste. Ten zlom, který přijde, když zjistíte, že chováte nevídané city k někomu, kdo však to samé neopětuje, je neuvěřitelný. A když si řeknete: "Dobře, přijde další, další láska, další vize, další chyby, další zklamání..." tak tomu najednou nevěříte. Je zlé, když laskavé lži vašich přátelů vás nedokáží uchlácholit, ale horší je, když ani vy samy si nejste ničím jisti.
Chtěla bych to změnit. Chtěla bych se vrátit a udělat věci jinak, líp... Ale vím, že mi nezbývá nic jiného než čekat, možná doufat. Dneska je to 14 dní, co jsem ztratila svoji první velkou lásku a co se cítím jak tělo bez duše, a až dnes mi došlo, že sama sebe nutím na to myslet, a to se budu snažit změnit.
Čekejte ode mě tedy ode dneška plno srdceryvných, zamyšlených a rýpavých textů, protože jestli někomu můžu něco říct, aniž bych slyšela jeho odpověď, tak je to můj počítač.
Moji čtenáři nečtenáři však neberte toto jako monolog, ráda s vámi sdílím své myšlenky, a to hlavně protože nemůžete soudit někoho, o kom neznáte ani pravé jméno.
Nebo ne?
Mějte se.