Takový ten pocit...

2. června 2014 v 22:42 | Writt |  Short stories
Hodiny odbíjejí desátou, stále nejsem v posteli a doháním věci do školy, protože jsem odpoledne usla na gauči, takže jsem ztratila pár hodin. Slyším trapné zacinkání svého ještě trapnějšího telefonu, s kterým však bohužel musím strávit ještě pár chvil vzhledem ke stavu toho mého miláčka, a jelikož jsem žádnou smsku nečekala, překvapeně jsem ho vzala do ruky a odmačkala se až k oné zprávě. Byl to on...


Otázka kvůli článku do školního časopisu, ale vzpomněl si na mě ve čtvrt na jedenáct a mě tak trochu zahřálo u srdce. Ten pocit...

Rutina ve škole, prostě jdeme s holkami po chodbě o přestávce a přemítáme si uplynulé dny, nejspíš ty víkendové. Každá má svojí story, většinou se to v jejich vyprávění hemží vtipy, takže smích nechybí. A svět je malý, takže se prostě stane, že slyším jeho jméno. Ten pocit...

Vrchol pátečního večera. Skotačíme na parketě v jednom z oblíbených klubů a opojeni alkoholem, který zároveň může i za enormní a humorné pohyby našich těl, si užíváme skvělou hudbu a přítomnost přátel. Jakmile dohraje jedna, následuje nadšený potlesk a s další písničkou, která patří do repertoáru většiny přítomných, se ozve jásavé pískání a už jsou zase všichni v "rauši". V tu chvíli dovnitř vstupují nově příchozí. Prvního znám, druhého znám, a pak je tam on. Ten pocit...

Sedím doma. Rodiče v práci, mladší sestra si za mými zády hraje nebo kouká na pohádku a já vymýšlím různé blbosti na svém počítači. Od facebookové mánie, přes blog, několikanásobné aktualizování emailové schránky, a projetí diáře kvůli případným úkolům, které bych si mohla zpracovat, se dostanu až do složky s obrázky, a tak proč bych si neprojela fotky z nějakých posledních akcí. Vymoženosti dnešního světa však umožňují, že díky větším miniaturám fotek ve složkách nemusíte fotografii ani otevřít a víte, co na ní je. A najednou jedna, druhá, třetí... Fotky jeho, mě, nás... Ten pocit...

Je teplý večer, sedíme u ohně s přáteli. Konkrétně tu sedí dvě kamarádky se svými přítely a já. Povídáme si, zpíváme, smějeme se a všechno je tak, jak by zřejmě být mělo. S plynoucím časem se však zvedá míra naší unavenosti, a tak za pár hodin už jen sedíme, mlčíme a s tím, jak naše oči hledí do ohně, začínají pěkně těžknout a občas se někdo přistihne, že už vlastně docela dřímá. A tak se po nich kouknu, po mých kamarádech. Kamarádka naproti mně je opřená o svého přítele, něco si spolu našeptávají a vypadají neuvěřitelně sladce. A s párem na lavičce vedle mě to není moc odlišné. A je to tu zase. Ten pocit...

Existuje dalších milion případů, kdy takový pocit mám, poslední dobou.. Je to pocit, který navzdory radám, které teď často dostávám ohledně posledního nešťastně proběhnutého vztahu, vítám. Vítám ho, protože mi připomíná, že ačkoliv už to není, já to chci. Chci to zpátky, protože ho chci vidět vedle sebe na lavičce, jak mě líbá na oušku a něco mi šeptá. Chci se koukat na fotky a slyšet za mými zády nejen sestru, ale i jeho smích. Ať je mi z takových myšlenek smutno, nebo mám blažený úsměv na tváři, potřebuji se vracet do minulosti a přípomínat si to, protože miluji ten pocit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 hagridihratkysestiflercimcapem hagridihratkysestiflercimcapem | Web | 3. června 2014 v 16:29 | Reagovat

pěkný článek :)

2 DeeDee DeeDee | 6. června 2014 v 9:23 | Reagovat

Každý tvůj článek má něco do sebe, ale tento jakoby všechny strčil do kapsy. Zaujal mě ze všech nejvíc :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama